Hudba: Jiří Durman a Alexandr Krestovský
Texty: Claudio Magris
Grafiky:  © Edita Vološčuková

Jiří Durman: basklarinet, klarinet, soprán saxofon, zobcová flétna
Alexandr Krestovský: klasická kytara, recitace
Růžena Hejná: zpěv, perkuse



Donaueshingen kontra Furtwangen


"Hier entspringt die Donau," zde pramení Dunaj, oznamuje tabulka ve Furstenbergskem parku v Donaueschingenu. Ale jiná tabulka, kterou nechal vztyčit doktor Ludwig Ohrlein u pramene Bregu, upozorňuje, že tento pramen, oproti všem konkurenčním pramenům řeky, leží v největší vzdálenosti od Černého moře, od něhož ho dělí 2888 kilometrů, tedy o 48,5 km více než z Donaueschingenu. Doktor Ohrlein, který je majitelem pozemku, na němž pár kilometrů od Furtwangenu pryští Breg, sváděl proti Donaueschingenu boj za hřmotu kolkovaných žádostí a osvědčení. Je to takový drobný pozdní ohlas Francouzské revoluce v podmínkách zaostalé "německé mizérie": měšťan zastávající svobodné povolání a drobný vlastník půdy se postavil feudální šlechtě a jejím erbům. Řádní furtwangenští občané se sešikovali jako jeden muž za doktorem Ohrleinem a všichni pamatují den, kdy starosta Furtwangenu, provázen houfem spoluobčanů, s opovržením vylil do pramene v Donaueschingenu láhev vody z Bregu.

Ulm


Když císař Karel IV. obléhal v roce 1376 Ulm a bránil tak obyvatelstvu chodit do kostela stojícího za hradbami, rozhodli se Ulmští, že si postaví jiný kostel uvnitř města; v roce 1377 položili základní kámen k onomu velikému dómu, který se v roce 1890 stane nejvyšším na světě. Kroniky vyprávějí, jak starosta Ludwig Krafft, aby předvedl bohatství svého města, vysypal z měšce sto zlatých na základní kámen a jak ho hned následovali další patricijové a rovněž házeli celé hrsti zlaťáků a stříbrňáků na kámen, po nich pak "počestní měšťané" a nakonec "prostý lid".







Léčba chůzí


Podle pověsti v Ulmu uchovávali ještě v sedmnáctém století botu věčného Žida Ahasvera. S takovými podrážkami, které prověřila staletí, by bylo možné se vydat na jakýkoli pěší pochod, což byla činnost, kterou kdysi lékaři považovali za blahodárný prostředek na udržení duševní rovnováhy. V jedné poznámce pod čarou v italském souborném vydání Hoffmannových povídek se ohledně skutečné postavy, která sloužila autorovi za vzor, praví: "F. Wilhelm C.L. von Grothus (1740-180l) se pokoušel bojovat proti dědičnému duševnímu zatížení dlouhými pěšími túrami. Zemřel šílený v Bayreuthu."





Mauthausen


V zámeckém muzeu v Linci znázorňuje jedna rytina z devatenáctého století Mauthausen. Poklidné kopečky, přívětivé domky, na Dunaji bárky plné lidí, kteří slavnostně mávají, idylické ovzduší venkovského výletu. Ze člunů na řece se vesele zdvihá sloupek dýmu.










Dort pro arcivévodu


Kdoví, jestli malá Žofie v onom roce 1908, kdy byla celá v růžovém c Schonbrunnu a kdy její otec pomýšlel na trnovou korunu, ochutnala dort, o němž píše v dopise mistr cukrářský Oskar Pischinger, majitel stejnojmenné firmy cukrářských specialit, adresovaném Její Nejjasnější Výsosti, choti arcivévody, kterou sňatek povýšil do stavu vévodkyně. V tomto dopise, který překypuje patolízalstvím a tvrdošíjným puntičkářstvím, se nejponíženější pisatel opovažuje předložit uctivě pokornou prosbu, aby mu bylo dovoleno zaslat Její Nejjasnější Výsosti paní vévodkyni jím vyrobený dort na ochutnání, přičemž by se cítil nad slunce šťastnější, bylo-li by mu dopřáno Jejího Nejjasnějšího úsudku. Dále pak Oskar Pischinger opětovně vyslovuje svou úctu a dík, nicméně neopomine zdůraznit naději na obdržení toužebně očekávaného mínění o svém výtvoru.


Lži básníků


Asi v polovině 16. století přirovnal Wolfgang Schmeltzl v jedné své básnické skladbě Vídeň k Babylónu, protože, jak říká, slyší kolem sebe mluvit hebrejsky, řecky, latinsky, německy, francouzsky, turecky, španělsky, česky, slovinsky, italsky, maďarsky, holandsky, syrsky, chorvatsky, srbsky, polsky a chaldejsky. Existuje sice jedno řecké rčení varující před básníky, kteří napovídají spoustu lží a přehánějí, to je pravda, ale. . .










Len spredu je smrť strašná. / Zozadu / Je naraz všetko krásně nevinné./ Ako karnevalová maska, do ktorej / si po polnoci možeš nabrať vody / A napiť sa, či umyť, spotený.










Dva telegramy


15. května 1919 odesílá baron Szilassy, v diplomatických službách, z Hótel des Salines v Bexu ve Švýcarsku, telegram lidovému komisaři Bélu Kunovi do Budapešti: "Doporučuji Vám, abyste požádal Ameriku o protektorát nad Maďarskem a pokud možno prohlásil Maďarsko za stát Americké unie, stop." O dva dny později následuje lakonická odpověď Bély Kuna: "Nous avons récu votre dépeche." -Obdrželi jsme Vaši depeši. Politika vypadá tak trochu jako kabaret. Podunajské dějiny jsou bohaté na nikdy neuskutečněné plány mnohonárodních federací, od německo-maďarsko-slovansko-románské konfederace z roku 1842 či federální podunajské republiky otevřené všem národnostem, návrh barona Miklóse Wesselényie z roku 1849, po mnohonárodní program Istvána Széchenyie z roku 1849; od Kossuthova pozdně kajícného postoje (za svých horoucích let prohlašoval, že Chorvatsko nemůže na mapě najít), po velkolepý projekt Rumuna Aurela Popovicie z roku 1906 nazvaný Spojené státy Velkorakouské: Žádný z těchto návrhů se neuskutečnil. Telegram barona Szilassyho vypadá jako žert - anebo možná ani tak ne, když pomyslíme na to, co se později odehrálo v Jaltě. Nicméně představa Maďarska hraničícího s Texasem nebo Wyomingem má v sobě onu grotesknost, která se objektivně rodí z konkrétního a vypočítaného jednání politiků. Baron a lidový komisař se svými telegramy vypadají jako Vladimír a Estragon, kteří klábosí, jak tak čekají na Godota světových dějin.

Kousek Stalina


Na podzim 1956 se rozpadal a tříštil jaltský evropský pořádek; Obrovské úsilí, které moc vynakládala, aby ho udržela, najednou odhalilo, jak je cena za to všechno neúměrně vysoká, jak jsou vzpěračovy žíly napnuté k prasknutí. V těch dnech rozbíjeli v Budapešti Obrovskou sochu Stalina. Mladý kronikář těch okamžiků je jako Tacitus, který je přítomen rozpadu říše. "Stalinův pomník," psal Cavallari, "už byl na kusy, ale na podstavci stály ještě pahýly jeho holínek, a lidé vystupovali po nekonečně dlouhých schodech, nesli si kameny, kladiva, dokonce pilky na železo, a pomalu rozbíjeli Obrovské diktátorovy nohy. My jsme také vylezli nahoru po těch vysokých schodech, abychom se na to podívali zblízka a vzali si s sebou na památku "kousek Stalina"; hned nato jsme ho ale ztratili při úprku před Obrněnými vozy, zatímco Maďaři dál stoupali uprostřed palby nahoru po schodech a dál bušili, sekali, rozbíjeli. Vzpomínám si, že nesešli dolů, ani když přijely tanky, dva dělníci trpělivě řezali pilou holínku a hřmot pásů se neustále blížil.

Subotica aneb Poezie falše


Subotica vypadá naprosto nepředvídatelně a nepravděpodobně, je to město ohromujících padělků a přestupků proti zákonu. Počátkem 14. století tu Gabriel Szemléni, tajný písař krále Zikmunda, předal městu výsadní listinu řádně opatřenou královskou pečetí, která byla posléze prohlášena za falešnou spolu s dalšími podobnými dokumenty, takže písař skončil na hranici. Nedlouho před tím, než v 16. století padla Subotica do rukou Turkům, byla na krátký čas sídlem nepravého cara Jovana, cara dObrodruha.







U Železných vrat


Slunce stoupá nad řekou, proměňuje vlny a mlhu v oslepující odraz. Sjíždíme Dunaj velkou rychlostí, podél břehů, kde Trajanova pamětní deska připomíná tažení proti Dákům vedeným králem Decebalem, sjíždíme po vodách, které bývaly plné nástrah, vírů a nebezpečí - ještě než tu byla před nedávnem postavena velká přehrada a velká hydroelektrárna v Djerdapu, na jugoslávsko-rumunské hranici a poblíž hranice bulharské. Ta gigantická stavba vyrábějící Obrovské množství energie změnila tvářnost kraje a smazala spoustu stop z minulosti; například ještě před pár lety byl na Dunaji ostrov Ada Kale, obývaný Turky, s tureckými kavárnami a mešitou, jenomže teď už Ada Kale není, zmizel, pohltila ho řeka, patří pomalu plynoucímu, kouzelnému času vodního dna, jako mytická Vineta v Baltském moři.



Gótská bible


Nikopol. U tohoto města na Dunaji, z něhož je dnes pouhá vesnice, zničil sultán Bajezid řečený Blesk v roce 1396 křesťanské vojsko vedené uherským králem Zikmundem; kronikáři té doby a svědectví světoběžníka Schilbergera, bavorského Marca Pola, zdůrazňují především pohrdlivou eleganci, s níž se francouzská kavalérie, nedbající na strategické plány, vrhla po hlavě a v sevřeném šiku do porážky. O deset století dřív se v oblasti Nikopole usídlila skupina Gótů, mezi nimiž byl biskup Wulfila, jehož překlad bible do gótštiny znamená počátek germánské literatury. Tak tedy z těchto břehů, kde není stopy po německé přítomnosti, vzešla svým způsobem germánská kultura: tady začal její pochod na západ, který se o mnoho století později stočil nazpět k východu, jako řeka, která Obrátí svůj tok, a nakonec znovu zamířil na západ, sledován jinými migracemi jiných dob.


Bozi a kobližky


V majestátním poprsí cikánky, která u stánku s nestydatou ledabylostí nabízí pásky a spony, by srdcervoucí a naléhavý rapsód bukurešťského erotismu Grischa Rezzori pravděpodobně spatřoval první stupeň vzestupu a návratu, posly spásy, kteří patří k nejnižšímu stupni andělské hierarchie, ale právě proto se mohou existenční tlačenicí prodrat až k nám. Tady v ulicích čtvrti kolem Lipscani chápu Grischu a mesiášskou nostalgii sexu, která se v jeho bukurešťských textech zvedá k výšinám a k nicotě - jako kdyby vnořit se do širokého klína této cikánky, nechat se sevřít jejími stehny, podřídit se její svrchované a lehce dostupné moci, znamenalo hledat či nalézt cosi, co bylo mlhavým příslibem. Nevěřím, že by cikánka, i přes svůj nezapomenutelný živůtek, byla poslem z nebes, ale v tomhle bazaru, kde probíhá výprodej dějin a národů, může být bohů bezpočet, stejně jako tu bývalo na šedesát různých druhů mincí, které byly v oběhu ve Valašském a Moldavském knížectví až do minulého století: stříbrné aspery, bani, kopejky, krejcary, dukáty, zlatky, galbeny, groše, lei, orty, tolary, pitaky, potroniky, šilinky, ukíje, zloté, tulty, dináry a možná i tatarské dirhamy. Inflace je pohroma, ale v jisté míře přispívá k toku a obměně života. Tady proběhla inflace mnoha bohů a byli zkonzumováni jako mastné kobližky, které se prodávají u stánků.

Do velikého moře


Mířím k moři, jsem zvědavý na ústí, těším se, že ponořím ruce a nohy do té směsi zanikajících vod nebo že se dotknu místa přerušených souvislostí, tušeného bodu rozpuštění. Z prachu je písek, ze země pobřežní duna, boty jsou zablácené od kaluží, které jsou možná také delta, křivolaká malá ústí, do nichž vlévá Dunaj svou krev. V dálce je vidět moře. Na sežehlé pláni, mezi opuštěnými staveništi, sutinami nedokončených prací, keříky vřesu a vůní dehtu, tu leží blízko sebe hřbitovy starověrců, jeden vedle druhého, hřbitovy pravoslavné, turecké a židovské. Šimonu Brunsteinovi bylo 17. května 1924 šedesát sedm let, žádný další den pro něj už nenadešel; houšť železných tyčí, jako kopí poražených, opatruje bezejmenného Turka, jiný náhrobek připomíná kapitána Davida Bairda, který utonul v Sulině v roce 1876, když mu bylo čtyřicet šest let. Margaretě Anně Pringlové bylo 21. května 1868 dvacet tři a je pochována po boku Williama Webstera, prvního důstojníka na ,,Adalii", který se utopil, když se ji pokoušel zachránit.





Učiň, Pane, aby má smrt byla jako plynutí řeky do velikého moře.
(Marin)






Magris, Claudio: Dunaj (Il Danubio; Praha, Odeon 1992)
přeložili Kateřina Vinšová a Bohumír Klípa